Chceš být AFFs → TU




Přišla jsem do Volterry ... aneb podivný sen - Konec

30. září 2010 v 20:09
... Lekla jsem se. Přestala jsem vnímat strach ale zároveň i krásu očí a leknutím jsem upadla na zem. ,, Kdo jsi? A proč jsi přišla do Volterry? '' Zeptala se největší a zdálo se, že i nejstarší postava. ,, Jmenuji se Aro a jsem vůdcem tohoto klanu. '' Jakého klanu? Co jsou zač? Vůbec nic jsem nechápala, ale bála jsem se zeptat. Po chvilce mlčení ze mě vypadlo jen mé jméno. ,, Bella. '' A proč jsem sem přišla? To jsem ani já sama pořádně nevěděla. Řekla jsem jim, že jsem se ztratila a hledala cestu a pak objevila dveře. Všichni tři mě s vážným výrazem ve tváři poslouchali, zdálo se, že přemýšlí, co se mnou dále udělají. Vypadalo to, že moje neschopnost mluvit a strach, který mi přivodily jejich oči, je pobavil, a proto mi slíbili, že pro tentokrát mě nechají jít. Ukázali mi cestu a poslaly, přič. Než sem však stačila odejít, řekli mi něco velmi zvláštního, nedalo se tomu skoro uvěřit.
,,Holka ty si měla štěstí, víš vůbec, s kým si měla tu čest? '' Když viděli, jim už známý nechápavý výraz v mé tváři, pochopily, že netuším. ,, Upíři, jsme nejnebezpečnější stvoření na téhle planetě, tak si dej příště pozor!'' A s pokřivenými úsměvy najednou zmizeli. Byly bledí, rychlý a jak už jsem znala z knížek, mrtvý. Zdálo se to poněkud zvláštní, že stvoření, o kterých nikdy nikdo neslyšel, žijí blízko nás. Nechtěla jsem tomu věřit, ale musela jsem. Vydala jsem se cestou, kterou mi ty upíři ukázali domů. Cesta byla dlouhá, míjela sem neznámá města a vesnice, brodila se přes nejrůznější potůčky a prodírala se temnými lesy, ale nakonec jsem došla do mě známé krajiny, do mého oblíbeného lesíku, kde už jsem poznávala stromy a místa. Byla jsem doma. Byla jsem ve Forks. Už jsem viděla i svůj dům a před ním své červené auto. Cítila jsem jako by to všechno, to všechno co jsem prožila, byl sen. Už jsem necítila strach a pláč ale cítila jsem radost a smích a byla jsem ráda, že jsem doma. Jako nezavolanou otevřel domovní dveře Charlie, usmíval se, v ruce držel plechovku s pivem a otvíral náruč k objetí. On o ničem nevěděl, o ničem co jsem si prožila. Objala jsem ho a ucítila teplo. Najednou tma, světlo a já se probudila. Byl to jen sen.
Byl ale tak živý. Ty oči, pořád na ně musím myslet.
Ještě že je tu má kamarádka a já ji ten sen můžu převyprávět. Přišla jsem do Volterry a byly lampy, dveře, oči a upíři.

The end :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 selenka-a-spol | Web | 30. září 2010 v 20:14 | Reagovat

ta kačenka na tom dessu je hezky roztomilá ;-)

2 Lucky | Web | 30. září 2010 v 20:19 | Reagovat

pěkný :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.